Je půlka července a já jsem nemocná, už druhý týden zápasím s podivnou virózou, kterou momentálně zdolávají antibiotika. Druhá tento rok. Podlomená imunita. Budu na tom pracovat. Člověk by řekl, že takhle jsou prázdniny na houby. Chtěla jsem fungovat na táboře Sester v sukni, jet na puťák... místo toho sjíždím beauty blogy a X-Files.
se to jako mrhání časem, ale není to tak. X-Files mi znovu a znovu ukazuje, na čem to vlastně frčí česká New Age scéna - pojmy jako "data", "elity", "morfogenetická pole", "pravda" se zdají hned pochopitelnější, když je vyslovuje charismatický David Duchovny, sympaťák jeden. O našich osvícených chci určitě mluvit, ale ne dnes, to bude chtít hlubší sondu do aluska.org a dalších perel českého osobního rozvoje.
Teď ale k beauty blogům a vlogům. Zhruba rok sleduji stránku petralovelyhair.com, občas se dívám na videa od getthelouk.com a hódně dlouho se chichotám nad ladyvanilka.blog.cz (o které vlastně nedokážu říci, jestli se z osobní prezentace stal beauty blogem nebo ne, i když se autorka hodně snaží, aby to tak vypadalo). To, o čem blogerky píšou, pro mne ze začátku byla velká neznámá - já sama se příliš nelíčím - jednak mám dost výrazné rysy (tmavé husté obočí, vlasy, snědou pleť) a jednak mě to obyčejně nebaví. Ani po roce blogové beauty osvěty jsem nepochopila, proč bych měla utrácet každý měsíc za nové stíny, pořizovat si kosmetické štětce a natírat se každý den hnědými krémy. Můj obličej není bota.
A samozřejmě, u obličeje ženský maraton krásy v žádném případě nekončí. Je třeba mýt se těmi správnými gely, na vlasy si dávat ty správné masky a kůži namořit krémem vhodným pro konkrétní roční období.
Zmíněné přípravky lze ve většině případů ignorovat. To, že mi na flaštičku napíšou limited edition rozhodně neznamená, že je to něco, bez čeho nemůžu v dalším měsíci existovat, i když přesně tahle iluze je výrobcovo vroucí přání. Zajímavým fenoménem, o kterém jsem si do nedávna myslela, že je v každodenním životě nepostradatelný, je deodorant. Nebo antiperspirant, dodnes nevím, jaký je v tom rozdíl. Jako asi všechny mé vrstevnice jsem si v pubertě začala holit podpaží a stříkat si na něj nejrůznější spreje, abych se nepotila. Hm. Já tedy nevím jak vás, ale mě pokaždé zradila nejen Rexona, ale i Fa a Nivea. Samozřejmě teď mluvím o své zkušenosti jednadvacetileté ženy vážící při 170 centimetrech něco málo pod 55 kilogramů, která se potí řekněme dost v normě, nerada bych bagatelizovala nadměrné pocení, o kterém ale nepředpokládám, že by sužovalo většinu populace. Teze "člověk se potí" není nic nového pod sluncem. Jasně že se potíme, kdyby ne, asi bychom vypadali dost... vodnatě a mnohem slaněji než teď. Vtip je v tom, že i když se sprejujeme, pořád se potíme, A tak se zase sprejujeme. A zase se potíme. Dává to smysl? Je to jako bychom si myli (my lidé) hlavu šampónem a po umytí ji měli stejně mastnou jako před umytím. Dělal by to někdo z nás? Těžko. Vyhozené peníze, jak by řekla moje maminka.
Nicméně, i když deodoranty a antiperspiranty tak úplně nezabírají, z plakátů, z televizních reklam a blogů na nás útočí antiteze "normální je mít podpaží plné svěžesti." Když zvednete ruku, měli byste slyšet o útesy se tříštící karibské vlny. Cha. A protože chceme být normální, chceme na to svěží podpaží ulovit toho super muže s pokožkou hlavy bez lupů, kupujeme si Rexony a Nivey. A zoufale ignorujeme fakt, že se ten mořský příboj pořád nějak nedostavuje. Překvapení: nejsme mořské panny.
Asi před dvěma roky přišla moje teta s teorií, že látky v protipotících sprejích způsobují rakovinu prsu, že se do těla dostanou snáze díky oholené pokožce. Nemám tušení, jestli je to pravda, nebo ne, nepátrala jsem. Ale tahle myšlenka mě zarazila. Přestala jsem si tedy stříkat deodorant na čerstvě oholenou kůži. To byl první krok. Odvykla jsem si používat tyhle přípravky každý den. Po nějaké době jsem si uvědomila, že i když se nestříkám, stejně nesmrdím, nebo aspoň ne za běžného provozu. A když jsme byly na střední po tělocviku, raději jsem si vlezla celá do sprchy, než abych se snažila maskovat mokrá záda růžovým sprejíčkem, který stejně pot na těle nezakryje. Nakonec jsem deodoranty přestala používat úplně. Nejsou mi k ničemu. Osvobodila jsem se od jedné z mnoha reklamních masáží, kterým je tak těžké odolávat. A zjistila jsem o svém těle zajímavou věc. Pohybový pot nesmrdí, ten stresový ano. Takže se nebojím ráno doběhnout autobus a u zkoušek se snažím hlavně uvolnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat