Jednička a Frustrace

Zkouškové se nám blíží, dnes první zářez na pažbě. Ať žijou předtermíny. Nicméně. To by snad ani nemohla být moje škola, aby se i tak jednoduchá věc jako předtermín nezvrhla v historku o které stojí zato sem napsat.

Domluvit se, zda můžu přijít - můžu, do konzultačních hodin. Připomenout se e-mailem, aby se na mě nezapomnělo.

Napsat e-mail - "Vážený pane profesore, předem děkuji a přeji hezký den."

Dostat odpověď - "Jistě, Kačko, v 8:15 stačí, xy."

Hm. Učit se, několik dní.

Dorazit na zkoušku, slyšet za dveřmi, jak zkouší toho předemnou.

Vejít do dveří, odevzdat index a seznam literatury - "co píšete za práci a proč?"

Odpovědět - "tak vidíte, jak jsme to hezky zvládli."

Jednička a frustrace.

Nemám ráda, když se mi něco dává zadarmo. Nemám ráda, když mě téměř cizí člověk oslovuje zdrobnělinou. Jsem zmatená. Proč někdo na dokonale formální e-mail odpovídá dokonale neformálně? Co mi tím říká? Že se mi chce přiblížit, smýt bariéry mezi studentkou a učitelem? Takhle? Takhle ne. Ne ve chvíli, kdy mi dá zkoušku za to, že umím dobře mluvit o tom, proč chci psát svou práci. Navíc když vím, že kolega měl zkoušku normální, s otázkami, pocením a dalšími věcmi, které člověka potkávají když je zkoušen.

Tenhle postup mě nutí myslet si, že to udělal kvůli tomu, že jsem holka. Žádnou jinou příčinu jsem mu nezavdala. Nekladu žádné geniální otázky na přednáškách, nedoplňuji ho oslnivě přesnými připomínkami, nechodím se ho po hodině ptát na doplňkovou literaturu. Pravda je, že na přednášky chodím a směju se jeho vtipům, což ale kolega dělá také, stejně jako ostatní. Nevidím žádný důvod, aby moje a jeho zkouška vypadala jinak. A přesto se to stalo.

Ještě o něco děsivější jsou reakce lidí z mého ročníku. Většinu z nich to vůbec nepřekvapilo. "On takhle prostě zkouší ze všech svých předmětů; vždyť víš, jak je na tom se studentkami... Co si stěžuješ, máš jedničku zadarmo, tak buď ráda." No právě. Zadarmo.Tváří se, jako že je to úplně normální a v pořádku, že by si to v ideálním případě přáli taky. Jak je možné, že jsou tak rezignovaní? Nebo mi tak lehkou zkoušku závidí a navenek se tváří, že je jim to jedno?

Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že to v pořádku není. Když jsem vyšla ze dveří kabinetu s příslušným počtem kreditů v kapse, cítila jsem se trochu otřesená. Jako by to byla má vina. Není to správné. Možná to zní nevděčně nebo nafoukaně, třeba mám být opravdu spokojená s tím, že jsem snadno získala kredity, darovanému koni na zuby nehleď.Ale nejsem. Samozřejmě jsem doufala, že to bude snadné, ale jak se zdá, všeho moc opravdu škodí. Co si myslíte vy? Je tahle jednička spíš výhodná a nebo frustrující?